Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Květen 2013

Výchova pro třetí tisíciletí

Také máte pocit, že v tomto světě pro vás není nic  dražšího než jsou vaše děti? Tento pocit zrcadlí odvěkou lásku, která byla dána mezi rodiče a děti, lásku, která je nejbližší nadčasové oslavě pravé lásky popsané apoštolem Pavlem v listu Korintským, tedy lásky, která je trpělivá, nesobecká, nezávidí, nevychloubá se, nepočítá křivdy, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit a za všech okolností vytrvá. Vztah rodiče a dítěte je pravděpodobně nejlepším trenažérem, na kterém jsme ochotni se v praktickém životě této skutečné Lásce  s velkým L učit. V poslední době se ozývají hlasy, že na všechno máme školy, kde se učíme všemu, co budeme v životě potřebovat, a že je tedy nezbytné, abychom také měli školy, kde bychom se učili, jak být dobrým rodičem. Zapomínáme při tom, že ve školách se můžeme učit věci svým způsobem nadstavbové a pro život ne úplně podstatné, ale v otázkách týkajících se naší bytostné podstaty pouze život sám je nám tou pravou školou. Na rozhodnutí, která jsou opravdu důležitá, zůstáváme  sami s Bohem promlouvajícím k nám skrze naše pocity a svědomí. Můžeme se s někým poradit, to ano, ale v konečném rozhodnutí hledáme sami svou originální cestu, tu cestu, která je tak úzká, že po ní musíme kráčet sami, spoléhat  se jen na vlastní zodpovědnost, která však jediná nám dává šanci najít sama sebe, smysl své vlastní existence a dojít do nebeského království. Představa školy, v níž bychom dostávali jedničky či pětky z předmětů výběr partnera, výchova vlastního potomka, věrnost vlastním ideálům a podobně je natolik humorná (či odstrašující?), že všichni nakonec přijímáme v těchto životních disciplínách fakt, že toto za nás nikdo nevyřeší.

Své zkušenosti z těchto oblastí si však můžeme sdělovat, vzájemně se jimi obohacovat, zvažovat důsledky rozhodování těch, kteří je už činili před námi. Toto bychom měli dělat vědomě a zde je asi největší úskalí. Vystaveni tváří tvář vlastnímu strachu ze selhání při výchově nám tolik drahého dítěte se často zkratkovitě uchylujeme především k modelům okoukaným od svých rodičů (koneckonců oni už vychovali nás, a jak je na nás vidět, tak to nijak zvlášť nezkazili) nebo podléháme celospolečenským klišé, která  v sobě ukrývají mnohé negativní systémy přesvědčení.

Poučit se od svých rodičů je skvělé, ale měli bychom si uvědomit, že my vychováváme dítě pro svět, který je ve svém pokroku v průměru tak o třicet let dál, a to nejen v oblasti techniky, ale především v jemnosti vibrací láskyplné energie, která na Zemi proudí. Stejně tak je dobré být naladěni na celospolečenské trendy a bohatství kolektivního vědomí, ale všechny tyto zdroje bychom se měli snažit používat vědomě a láskyplně při svém jednání. Ve výchově  potřebujeme být především pravdiví a autentičtí sami před sebou a naše dítě tuto pravdivost ocení, i když mu třeba bude přinášet pro něj momentálně nepopulární omezení. Tato láskyplná pravdivost nám umožní vytrvat na svých stanoviscích i v okamžiku, kdy je dítko značně relativizuje a nabourává, umožní nám tato stanoviska vědomě a nezaujatě měnit, pokud zjistíme, že nám už nevyhovují, a zároveň nám pomůže získat i určitý nadhled nad sebou samými a své roli ve výchově svého dítěte.

Nedávno jsem četla, že Matka Země už našla způsob, jak se zachránit, a tímto řešením jsou indigové a křišťálové děti, které se v současnosti rodí do našeho světa. Nevím, co je na tom pravdy, ale ze své zkušenosti výchovné poradkyně na základní škole mohu potvrdit, že stoupá procento dětí, které mají nejrůznější tzv. poruchy učení, často také označované jako dys-poruchy (dyslexie, dysortografie a podobně) a poruchy pozornosti, které sice na první pohled působí jako handicap v běžném vzdělávání, ale v zásadě vyjadřují bazální neochotu těchto dětí podřizovat se nepodstatným pravidlům a bezduchému drilu. Pokud ale dáte těmto dětem větší svobodu a správné podněty, začnou se projevovat velmi tvůrčím způsobem a velmi často se zapáleně a odhodlaně angažují v otázkách zlepšení životního prostředí. Jestliže se do světa rodí takto vysoce vyspělé duše, je třeba tomuto jevu přizpůsobit i výchovné působení. 

Klíčovým slovem k úspěchu je bezpochyby láska. Zkusme se v následujících kapitolách zamyslet nad tím, kde lásku zaměňujeme za její pravý opak – tedy strach, a kdy vychováváme čistě z roviny lásky a kdy více z roviny strachu. Láska nás s naším dítětem spojuje, dává mu křídla pro jeho životní rozlet i dostatečnou pradůvěru k životu na Zemi a v lidské společnosti. Strach nás vede do zásadních střetů s naším dítětem i se sebou samými, činí z našeho potomka bolestiplného jedince nedůvěřujícího lidem ani sobě. Už v pouhé větě: „Chci, aby mé dítě…“ bývá ukryto více strachů, nároků a vlastních neuskutečněných ambicí, než si na první pohled umíme představit.

Zakončeme tento úvod ne trochou,  ale notnou dávkou optimismu. Každý, kdo dočetl tyto řádky až sem, se o výchovu dětí upřímně zajímá, je naplněný dostatečným množstvím lásky k tomu, aby si mohl říci, že dává svému dítěti to nejlepší, co umí, a jeho dítě to ví a láskou mu to oplatí. Koneckonců v hledání vlastní individuality z hlediska vesmíru není nic špatně. Každá cesta přináší zkušenosti, které nás učí. Přesto věřím, že podíváme-li se otevřeně na své systémy přesvědčení související s výchovou, můžeme sobě i svým dětem ušetřit nejednu krušnou chvilku.

 

 

To je mé dítě

 

Kolik radosti, lásky, něhy, odhodlání a nejlepších úmyslů přináší celé rodině narození dítěte! Příchod nového človíčka rázem zaplňuje mnohá prázdná místa v nás, dává lidskému životu rozměr nadčasovosti a pocitu vyššího smyslu. Nebylo by to ale lidské bytí, kdyby hned tato první prostá myšlenka, kterou vnímáme při pohledu na dítě, v sobě neskrývala mnohá úskalí a živnou půdu pro hry našeho ega.

Snad jediné bezproblémové slovo z celé věty je sloveso „je“. Už samotné ukazovací zájmeno „to“ naznačuje, že máme pocit, že se můžeme spolehnout na své vjemy, abychom si učinili celistvý obraz. Při narození dítěte nemáme ani ponětí o tom, jak vyspělou bytost máme před sebou, odkud přichází a s jakými cíli. Čím méně vymezíme své představy  o tom, kým toto dítě je a kým během tohoto života bude, tím lépe pro nás i pro našeho potomka. Láska se projevuje také ochotou naslouchat a učit se od těch, kteří vypadají bezmocně. Nemám na mysli, že vychovatelé mají dítě jen obdivovat a nedávat mu hranice, to rozhodně ne, ale hledat rovnováhu v tom, co mohou nabídnout, a v tom, kde se mají přiučit.

I slovo dítě v nás kromě pozitivních emocí může vzbudit představu jakési méně dokonalé formy člověka, který nemá dostatek životních zkušeností, a tudíž by se měl jednoznačně řídit tím, co si my starší a moudřejší přejeme. Malý človíček přichází z míst, na která my si už většinou (s výjimkou avatárů a osvícených bytostí) nepamatujeme, nabit neutuchající životní energií. Není třeba ho stále kvůli svým strachům umravňovat, většinou ví ve své originální hlavince a cítí ve svém otevřeném srdíčku stejně své. Na druhou stranu velmi citlivě vnímá, jak to mezi lidmi chodí, a učí se rozpoznávat, co druhého potěší a co zabolí. Buďme tedy k dětem pravdiví, nedělejme si o ně zbytečné obavy, ale zároveň před nimi neskrývejme, kdy nás jejich jednání těší, kdy se nám nelíbí a kdy nás zraňuje. Zároveň si všímejme, jak naše chování působí na dítě. Nikdy na to není moc malé ani moc velké. Člověk se učí celý život, v tomto smyslu není hranice mezi dítětem a dospělým.

Už při prvním pohledu na větu v nadpisu většina lidí vytuší, že nejzáludnější pastičkou pro rodiče bude slovíčko „mé“. Pokud bychom toto slovíčko měli brát vážně, a my ho často opravdu vážně bereme, pak jeho důsledky na nás mohou nepříjemně dolehnout v celé škále negativních emocí od přetěžké svazující zodpovědnosti až po majetnické sklony se snahou vnutit mladému člověku své životní cíle a někdy i nenaplněné ambice. Zpočátku nás celková situace může i utvrzovat v přesvědčení, že nám dítě jakýmsi způsobem patří. Narozený tvoreček vypadá bezbranně a v mnohém je odkázán na naši péči. Jakoby však věděl snad i lépe než my dospělí, že máma s tátou jeho narozením dobrovolně řekli své ano na svou rodičovskou roli a tím vstoupili do služeb  univerzální tvořivé lásky, která je všeobjímající, přijímající i dávající. S radostnou samozřejmostí přijímá tuto lásku a dožaduje se svých práv křikem či nemocí, pokud mu ji svět v dostatečné míře nenabízí. Od samého počátku má děťátko vlastní vůli, vlastní životní cestu, jeho život patří jemu a zároveň tvořivé síle, která mu vstup do tohoto světa umožnila. Co víc, domnívám se, že každý člověk je sobě a této tvořivé síle za svůj život zodpovědný. Pokud si i rodiče uvědomují tento fakt, dokážou se naladit sami na sebe, na svou zodpovědnost vůči sobě samým, dokážou být dítěti správným vzorem, naplňovat jeho potřeby, aniž by ho svazovali, či se naopak dopouštěli opačného extrému a nedávali mu potřebné hranice. Prubířským kamenem rodičovské ochoty uznat samostatnost dítěte bývá jeho puberta. Bouřlivost jejího průběhu záleží často více na temperamentu než faktických neshodách. Někdy bývá dospívání značně náročné pro obě strany, jindy probíhá poměrně nenápadně. Ze své praxe výchovné poradkyně vím, že mnozí rodiče těžce nesou emoční a názorové střety s dospívajícím, a ti, kteří setrvávají v přesvědčení, že dítě je „jejich“, těžko získávají potřebný nadhled lásky, která nepočítá křivdy. Jsou přesvědčeni, že patrně někde udělali při výchově nějakou zásadní chybu a tento pocit viny obracejí proti sobě i svému dítěti. Pro dítě je pohled na rodiče trpící pod tíhou domnělé viny nesnesitelný, proto často raději popře svou touhu po originalitě a přijme už mnohé přežité systémy přesvědčení a představ o životě od svých rodičů a svůj budoucí život jim přizpůsobí. V tom případě ho ale čeká stálé hledání vlastní identity a vlastního smyslu života. Podvědomá nespokojenost ho bude provázet tak dlouho, dokud v pravém smyslu nedospěje, s láskou neoddělí své vlastní pocity od pocitů těch druhých a nezačne se rozhodovat skutečně samo za sebe.

Co s tím jako rodiče můžeme dělat? Zhluboka se nadechněme a s radostí si uvědomme, že ten milovaný človíček není jen náš. Patří sobě, patří světu, do kterého se narodil. Nemusíme a většinou ani nemůžeme rozumět jeho životnímu plánu, všem jeho touhám a pohnutkám. Zkusme si připustit, že může vědět, co dělá. Zkusme si připustit, že potřebuje i životní zkušenosti, které se nám nemusejí líbit. Pokud jsme ho s láskou vychovávali, udělali jsme svoji práci dobře. Můžeme si oddychnout a vrátit se ke své pravdě. Nemusíme se bát. Co cítíme ve svém odvážném srdci, to žijme ve vztahu se svým dítětem.

 

Chci, aby se měl/a lépe než já

 

Určitě jste už tuto větu z úst nějakého rodiče slyšeli. Pokud vyjadřuje prostý fakt, že mluvčí věří v nezastavitelnost všeobecného pokroku a výchovou svého dítěte se chce tohoto pokroku aktivně účastnit, pak je zřejmě vše v pořádku. Pokud tuto větu ale pronášejí ústa byť nepatrně stažená vědomím vlastních neúspěchů, neodpuštěných křivd a nenaplněných tužeb, stávají se tato dobře míněná slova ve skutečnosti zdmi žaláře, ve kterém může být dítě po celý život nevědomky uvězněno.

První rozporuplnou otázkou už je samotný pojem „mít se dobře“. Co to znamená? Kdybychom se ptali různých lidí, patrně bychom zjistili, že si pod tím každý představujeme něco jiného. Pro jednoho je to klid a rutinní práce, pro druhého každodenní dobrodružství bez základních jistot, pro třetího služba lidem, pro čtvrtého možnost trávit většinu času třeba na rybách. Bylo by tedy asi vhodnější, pokud nejsme se svým životem spokojeni, přát svému dítěti, aby se mělo „jinak“ než já. Slovo „lépe“ v zásadě předpokládá, že náš potomek se má vlastně ubírat stejnou cestou jako my, aby jeho životní úspěch byl s tím naším porovnatelný. Náš směr zřejmě tak úplně nevyhovoval ani nám, proč by měl být vhodný pro naše dítě, kterému chceme přát vše dobré? Velmi často si ani neumíme jiný směr své cesty představit, jen si přejeme, aby naše dítě po ní šlo dál. Ono si ale naprosto jiný směr představit umí, anebo alespoň ví, jak ho hledat. Mám několik přátel, kteří nikdy nepřemýšleli o duchovním životě, žili běžným způsobem zaměřeným na partnerské vztahy, drobné materiální radosti a výchovu svých dětí, pro které jako většina ostatních také chtěli vše nejlepší. Byli naprosto vyvedeni z rovnováhy, když zjistili, že představy jejich dětí o životním štěstí byly spojené se službou Bohu v klášteře či kněžské službě. Neschopnost vyrovnat se s takto odlišným pojetím životního štěstí u dítěte vedla k dlouholetým traumatům na obou stranách, přechodně snad i k přechodnému pocitu odcizení. Čas dal dětem, které si prosadily svou, za pravdu. S odstupem téměř dvou desetiletí lze říci, že děti, které si šly svou cestou, jsou dnes šťastné a i jejich rodiče díky své lásce k nim došli smíření a radosti z jejich životního úspěchu. Kolik dětí ale nemá tu sílu prosadit si svou a podvolí se s přáním předávaným už na třetí generaci, aby se jejich děti měly lépe než oni?

Děti vychováváme především svým příkladem, dítě velmi často přebírá postoje a systémy přesvědčení svých rodičů. Jestliže rodiče nežijí tak, aby byli spokojení, nevytvářejí si bohatství prožitků v současnosti a náplastí na tento neuspokojivý stav je jim představa, že to vše dělají, aby se jejich děti měly lépe, je velmi pravděpodobné, že tento model chování převezmou i jejich děti a od nich opět další generace. Otázkou zůstává, které děti v kolikáté generaci  tedy vlastně budou prožívat pocit životní pohody a naplnění? Patrně až ty, kterým se podaří tento systém přesvědčení nahradit lepším pravidlem: „Dělám-li to nejlepší pro sebe, dělám to nejlepší i pro všechny ostatní.“ V této situaci to znamená, že žiji-li  spokojeně a plnohodnotně tady a teď, mám velkou šanci, že to ode mne okoukají mé děti a budou si počínat tak, aby také jejich život byl spokojený a naplněný. Změnit v tomto smyslu své nastavení můžeme kdykoliv. Nikdy není pozdě, naše děti na něj zareagují i jako dospělé. Začít žít přítomností můžeme třeba hned.

 

Chci pro něj/ pro ni jen to nejlepší

 

Svým způsobem je tento systém přesvědčení hodně blízký minule  zmiňovanému tématu „Chci, aby se měl/a lépe, než já“. I zde začínáme slovem „chci“, které vyjadřuje vůli naší maličkosti, činí z ní naše veličenstvo, umožňuje nám dělat vědomá rozhodnutí, prosadit se a žít v tomto duálním světě. Pokud se neprosazujeme na úkor druhých, je naše chtění náš cenný nástroj pro přetváření našeho mikrosvěta tak, aby nám vyhovoval. A zde narážíme na první záludnost této myšlenky. Výchova dítěte se nikdy netýká nás samých, tudíž je velmi těžké v roli vychovatele tento princip důsledně uplatňovat jen vůči sobě samotnému. Pokud se nám to podaří a uplatníme tuto myšlenku ve smyslu „Chci dítěti předat to nejlepší ze sebe a jsem připraven/a toto láskyplně vůči sobě i dítěti naplňovat“, pak máme z velké části vyhráno. Napojujeme se na nekonečný zdroj energie, který nám umožní s hlubokou důvěrou projít všechny fáze výchovného procesu a svému dítěti skutečně poskytnout to nejlepší, čeho jsme schopni. I zde je třeba zachovat si dostatečný nadhled a smysl pro humor a nesklouznout k neustálému zpytování sebe sama, zda to nejlepší opravdu děláme.

Dnešní člověk je ale zvyklý se při svém hledání zdrojů obracet více do vnějšího světa a myšlenku, že vše, co potřebuje, může najít v sobě samém, považuje za pustou teorii, ne-li za naprostý nesmysl.To nejlepší pro své dítě tedy často hledáme ve vnějším světě. Zde nastupuje otázka, co z pestré nabídky světa je to nejlepší? Možná, že si představujeme, že to posoudíme my rodiče. Zároveň jsme zvyklí uvažovat ne srdcem, ale rozumem zatíženým minulými negativními zkušenostmi a našimi strachy (z nedostatku, ze ztráty, z neúspěchu, z promarněných příležitostí atd.). Nejenže přestáváme respektovat záměry a rozhodování svého potomka, ale vyčleňujeme ho z jednoty s ostatními, protože má-li on mít to nejlepší, pak to ve svém důsledku znamená, že má mít lepší věci, či podmínky než ostatní. Nejpřirozenější touhou člověka ale je vrátit se do jednoty. Tato potřeba vyvstává velmi naléhavě v období puberty, kdy se člověk uvolňuje z péče rodičů (kteří ho berou především jako individualitu) a ze všeho nejvíce touží po splynutí s vrstevnickou skupinou. Z dlouholeté práce na základní škole vím, že dospívající je často ochoten dát za přijetí do skupiny vrstevníků téměř cokoliv, bývá to pro něj jedna z nejvyšších hodnot. Identifikaci s vrstevnickou skupinou má dítě, u něhož rodiče záměrně budují pocit vlastní výjimečnosti, značně ztíženou. Má tendenci se nadměrně prosazovat, neustále podléhá obavám, že ho kolektiv tzv. dostatečně nebere. Důsledkem bývá určité osamocení projevující se tak, že je dotyčný kolektivem opomíjen nebo se velmi často ve snaze upoutat na sebe pozornost stává aktérem ubližování ostatním až šikany. Nejednou jsem byla svědkem toho, kdy rodiče ve snaze zajistit svému dítěti to nejlepší, se pokusili ho sami vzdělávat. Někteří pro své děti, ač sami nepedagogové, dokonce založili i novou alternativní školičku. I zde se potvrdilo, že nad vším naším počínáním vítězí vliv našeho záměru. Děti, které byly vzdělávány svými rodiči z praktických důvodů, že to prostě život přinesl (dlouhodobý pobyt v zahraničí, nemoc dítěte) vykazovaly většinou velmi dobré studijní výsledky a při svém návratu do kolektivu se do něj bez problémů zařazovaly. Děti, které byly vzdělávány mimo hlavní proud z důvodu ambicí rodičů dát svému potomkovi něco lepšího, než mají ostatní, nebývaly ochotné se poctivě a cílevědomě učit, neměly vůli k soustavné práci a měly sklony ubližovat těm, které považovaly za slabší.

Co říci babičce, se kterou jsem se setkala po narození jejího vnoučka, která mi hned v první větě sdělila, že mu právě shání saténové košilky, protože její vnouček přece nemůže mít ty bavlněné jako ostatní děti? Bylo to o to smutnější, když mi za pár dní měsíců na to sdělila, že se mu rozvádějí rodiče a že ona neví, jestli maminka dítěte jí ho ještě někdy půjčí. Nechci odsuzovat postoj babičky, výchova je někdy těžká a složitá, každý to zkoušíme, jak umíme, jen je varující sledovat, co se děje, když se snažíme vytrhnout své děti z jednoty.

Ve většině případů jsem při své práci naopak svědkem toho, jak rodiče umí brát svou roli tzv. sportovně, uvědomují si, že výjimečné vztahy rodič-dítě zažívá každý, kdo se do této role dostane, a že jejich dítě není jediné na světě a bude pro něj to nejlepší, když si to ani nebude myslet. Tito rodiče přirozeně podporují kamarádské vztahy svých dětí, důvěru k ostatním lidem, nechávají jim odmalička dostatečný prostor  pro hru a sounáležitost s vrstevníky, naslouchají jim při jejich hledání své vlastní cesty. Nechávají život plynout bez zbytečného „já chci“ a předávají tak i svým dětem opravdu to nejlepší – schopnost pohodové radosti z bytí. 

 

Na to je ještě malý/á

 

Nikdo neví, odkud se do tohoto světa duše rodí, odkud přichází, aby se vtělila, kolik a jakých forem existence má za sebou, jakým prošla vývojem. Nevíme ani, kdy a jak člověk začíná vnímat, jaké informace v sobě nese, co všechno si pamatuje a jak ho to ovlivňuje. Materialistické pojetí, které vnímá veškeré duševní a myšlenkové pochody jako produkt hmoty, dokáže dávat sice poměrně jednoznačné odpovědi (před narozením duševní život jedince prakticky neexistuje, před početím už vůbec ne, člověk začíná vnímat a pamatovat si postupně během svého života úměrně rozvoji své nervové soustavy), ale začneme-li hlouběji pracovat s lidskou psychikou, střetáváme se s jevy, které materialismus umí vysvětlit jen jako jakési patologické odchylky. Filosofické směry uznávající prvotnost vědomí naopak nabízejí tolik různých úhlů pohledu na tyto záležitosti, že je pro našince těžké je nějak prakticky uchopit, navíc se často i věřící lidé v praktickém životě spoléhají na názor moderní biologie se všemi z toho plynoucími omezeními.

Abych byla konkrétní. Když jsem začala pracovat s lidmi pomocí kineziologie a lehce změněných stavů vědomí, uvědomila jsem si, že lidé velmi barvitě líčí zážitky a pocity nejen ze svého prenatálního vývoje a prvních let života, ale že jsou schopni popisovat situace, které se odehrály před jejich početím a že tyto výpovědi mívají zajímavé styčné prvky s realitou. Vzpomínám si na svou vlastní zkušenost, kdy jsem terapeutkou byla vedena ke vzpomínkám z doby svého početí, kdy jsem se viděla smlouvat s velmi láskyplnou světelnou bytostí, abych nemusela vstoupit do tělesné existence v hmotném světě. Světelná bytost mě nakonec přesvědčila tím, že v tomto světě bude Slunce, které zde budu mít místo Ní. Až potud jsem i já sama svůj příběh považovala za svou fantazii, za hru mozku, který se mi snažil nabídnout řešení problému, na kterém jsem pracovala. Po několika dnech jsem si vzpomněla, že mi moje maminka kdysi vyprávěla, že jako velmi malé dítě v kočárku jsem vždy plakala, když slunce zacházelo za mrak a svůj pláč i zdůvodňovala, že nechci, aby zašlo slunce. Že by to tenkrát bylo způsobeno vzpomínkou na slib daný Světelnou bytostí?

Je to jen malý střípek skládanky, která mě utvrzuje v tom, že už v prenatálním období dítě velmi intenzivně vnímá a své vjemy si pamatuje, i když si je běžným způsobem neumí vybavit. Tyto vzpomínky ho pak mohou v jeho dalším prožívání ovlivňovat o to více, o co hlouběji jsou uložené, a tudíž nepodléhají možnosti vědomého zpracování (podobně jako podprahová reklama). Věřím tedy, že výchova dítěte začíná ještě před jeho početím vytvářením láskyplného vztahu mezi rodiči a jejich společným plánováním narození děťátka. Jsem přesvědčená, že dítě už v prvních měsících prenatálního vývoje vnímá, zda je vítáno či spíše odmítáno, zda jsou členové rodiny v pohodě či se něčeho obávají a podobně. Určitě se vyplatí věnovat ještě nenarozenému dítěti náležitou pozornost a něhu.

Zdá se, že člověk není nikdy moc malý z hlediska vnímání situací a schopnosti si je na nevědomé úrovni pamatovat. Také není nikdy moc malý na to, aby věděl, zda se v dané situaci cítí dobře nebo ne. Je zřejmé, že vše, co prožívá, nejen vyhodnocuje z hlediska libosti a nelibosti, zaujímá k tomu tedy nějaký emoční postoj, ale tyto vjemy se v něm všechny ukládají a mohou ovlivňovat jeho další prožívání a zvládání životních situací.

Naopak se zdá, že otázka, na co je dítě ještě malé a na co je už dost velké, je na místě u záležitostí vázaných na rozvoj a zrání jednotlivých orgánových soustav. Všichni máme bezprostřední zkušenost s výživou, vývojem svalové a kosterní soustavy a podobně. Nikoho nenapadne chtít krmit novorozence smaženým řízkem nebo předpokládat, že s námi za pár týdnů půjde za ručičku na procházku. Je  tedy spodivem, když se i někteří  pedagogičtí odborníci domnívají, že je prospěšné vyučovat už sedmileté děti „technice“ sexu nebo se někteří rodiče snaží už poměrně malé děti učinit spoluzodpovědnými za věci, které se týkají dospělých samotných.

Každé období dětství je nesmírně důležité, aby bylo správně prožito, aby si dítě užilo dosyta všech pozitivních vjemů, které k tomuto období patří, a naopak nebylo přetěžováno vjemy, o které by se zatím starat nemělo. Dítě, které si dostatečně neužilo pocitu hravého bezpečí, odmítá dospět a převzít zodpovědnost za svůj život, stejně jako dítě, které bylo předčasně nuceno řešit problémy světa dospělých nebo bylo vystaveno jejich malému zájmu. Složité to mají i děti, které jsou ve svém rozletu brzděny nepřiměřeným strachem rodičů a jejich tendencí je uchránit od všech podle nich negativních zkušeností.

Vybalancovat otázku, na co je dítě opravdu ještě malé a na co je naopak už velké až dost, není jednoduchá záležitost, ale láska milujícího rodiče i tento nelehký úkol většinou dobře zvládne.

V zásadě to znamená poskytovat dětem naprostý pocit bezpečí, nezpochybňovat láskyplné vztahy v rodině, dát jim dostatečný prostor pro hru a pozorně poslouchat, co nám sdělují. Nabízet jim pestré aktivity a podněty pro hru, ale nenutit je do nich pod tlakem vlastního strachu, že dítě bude nesamostatné, neprůbojné, nesportovní a podobně. Vnímat zájmy dětí a respektovat, že se od zájmů rodičů mohou značně lišit. Zároveň učit děti hranicím, že jejich svoboda končí tam, kde začíná svoboda toho druhého, a že v případě neshod je třeba se rozumně dohodnout. Měli bychom však ponechávat značnou svobodu volby i dost malým dětem v záležitostech, které se týkají výhradně nich samých a jejich budoucího života. Ve věcech volby zájmových kroužků, studijního zaměření a podobně bývá už osmileté dítě dostatečně kompetentní na to, aby vědělo, co chce, a moudrý rodič je za to vděčný.