Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Vyrůstejme a žijme společně

Tento můj článek vyšel také v tištěné podobě v časopise REGENERACE v listopadu 2011.

Inkluzívní vzdělávání je založeno na principu společného vzdělávání všech dětí v hlavním vzdělávacím proudu základních škol. Jedná se o nový celoevropský trend stojící proti zastaralému pojetí vzdělávání a výchovy, kdy cílem bylo se přiblížit jakémusi jednotnému ideálu. K tomuto ideálu se měly přibližovat všechny děti a ve svém důsledku všichni lidé. Co horšího, tento ideál byl často poplatný nejen stupni společenského vývoje a historické zkušenosti dané společnosti, ale jak dobře známe z doby nedávno minulé, také byl vytvořen jako ideál ke službě vládnoucí skupině daného (často totalitního) režimu. Všichni jsme cítili, že to tak není správné, pocítili jsme to ve škole každý na vlastní kůži, a i když mnozí z nás při tom všem v konečném důsledku do školy chodili třeba i rádi, cítili jsme, že se tomuto formování k jednotnému obrazu nechceme podvolit a v dospělosti jsme mnozí měli nechuť tomu bez námitek nechat vystavovat své vlastní děti. Vždyť právě jedinečnost na svých dětech milujeme a nepřejeme si, aby byla potlačena a smyta.

 Ano, rodíme se každý úplně jiný, s jinými předpoklady a s jinými úkoly, které máme pro společný celek (lidstvo a celou planetu) vykonat. Jak rozdílné jsou naše úkoly, tak rozdílné jsou i zkušenosti, které potřebujeme zažívat během výchovného a vzdělávacího procesu. Jediná věc, kterou všichni (nejen děti) jednotně potřebujeme, je láska a přijetí. Na vzdělávání máme právo nejen z titulu naší lidské podstaty, ale dokonce je zakotvené i v našich nedokonalých lidských zákonech. Je pak velmi smutné, když se dostaneme do školy, kde se najednou někteří dozvědí, že nejsou dostatečně vybavení, aby mohli chodit do školy s ostatními dětmi. Říkáme těmto lidem, že jsou handicapovaní, abychom za cizí slovo skryli svou vlastní nedostatečnost, totiž nedostatek odvahy čelit problému, že máme vedle sebe mladého člověka, který nebude vychovávatelný a vzdělavatelný našimi rutinními metodami a patrně z něj nikdy nevytvoříme „ideální prototyp výsledku vzdělávacího působení“ v podobě intelektuálně i fyzicky výkonného a požadavky dané společnosti nadšeně plnícího tvora.

V tomto smyslu jsou opravdu mnozí z nás handicapovaní a kladou tak na zaběhnuté metody nároky, které jsou nesplnitelné bez naprosté změny úhlu pohledu na cíle vzdělávacího procesu.

Úkolem inkluzívního vzdělávání by tedy měla být na prvním místě statečnost přijmout výzvu pestrosti přicházející na tento svět a vytvoření podmínek, aby se tato pestrost mohla v plné šíři rozvíjet a obohacovat celek. Nebývá to jednoduché, stojí to často mnoho úsilí, ale pokud jde statečnost ruku v ruce s láskou a respektem, pak nastává proces učení na obou stranách. Učí se a rostou vychovávaný i vychovávající, vzdělávaný i vzdělávající. Člověk, který se narodil jako intelektuálně talentovaný, se od člověka s nižšími intelektovými schopnostmi učí, že může být šťastný, i když se mu zrovna něco nedaří. Člověk poslušný a ctižádostivý se vedle člověka s tzv. poruchou chování učí, jak zkoušet, kde jsou dané hranice, a jak zaběhnuté hranice i přes odpor přirozeně překračovat. (Jen za hranicemi dosavadní zkušenosti se nacházejí nové světy.) Člověk s bezproblémově fungujícím tělem se od člověka s nějakým tělesným problémem učí vážit si svého zdraví, od lidí s opravdu těžkým tzv. postižením se učíme bezprostřední vůli po životě, naladění se na své momentální potřeby a z toho plynoucí zdravé upřímnosti. Děti s tímto typem odlišností se zase ve společnosti ostatních učí, jak se zapojit do celku, jak zde nacházet své místo a uplatnění ve službě tomuto celku, jak se realizovat v životě s ostatními lidmi. Učí se hledat vlastní způsob, jak reagovat na nabídky a nároky většinové společnosti a jak se s nimi vyrovnávat.

 Toto vše zní v současnosti hodně idealisticky, ale inkluzívní vzdělávání je cesta a my stojíme kousek za začátkem. Je to cesta k pochopení a přijetí sebe sama skrze pochopení a přijetí těch ostatních. Protože platí, jak uvnitř, tak vně. Jestliže se osvobodíme od předsudků a potíží v přijímání těch ostatních, budeme schopni i plně přijmout sami sebe. Je tedy přirozené a nejjednodušší v této jinakosti vyrůstat od dětství v jedné škole.

 


    hodnotil 1 uživatel

2 komentáře k příspěvku

  1. avatar

    Ale my nestojíme kousek za začátkem, ale zatáčku před začátkem. A vůbec nejde o předsudky a potíže v přijímání ostatních. Podstatné je, že pro takové vzdělávání nejsou u nás vytvořeny elementární podmínky. A bez nich můžeme nadělat dokonce více škody než užitku.

  2. avatar

    Velmi děkuji panu Sotolářovi za první komentář. Souhlasím s ním, že to rozhodně není jednoduché. Jsem výchovnou poradkyní na základní škole a díky mým kolegům a vedení školy pracujeme na budování inkluzívní školy už asi 15 let. V současnosti máme na prvním i druhém stupni vozíčkáře, děti silně mentálně tzv. postižené (nemám to označení příliš ráda), autisty, děti s poruchami učení i chování, dívku se zbytky zraku. Jsme ve své práci závislí na možnosti mít ve třídách asistenty pedagoga, ale výsledky ukazují, že to stojí za to.

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.